Historie Florencie
V průběhu 3000 let od údajně prvního osídlení města kolem r. 1000 př. n. l. se centrum Florencie téměř nepřesunulo; římské fórum z r. 59 se nacházelo v místech dnešní Piazza della Republica. V r. 59 n. l. bylo založeno románské město v obdélníkovém tvaru - castra. S příchodem barbarů Florencie byla nejdříve obléhána Ostrogoty (405), kterým se ji ale nepodařilo dobýt. V r. 539 město obsadili Byzantinci a v r. 541 je dobyli Gótové. Za stěhování národů bylo město téměř zničeno a vzpamatovalo se až za vlády Langobardů a Karolinské dynastie, když se Regnum Italiae stalo franskou provincií. V r. 845 sjednotil syn Karla Velikého Lothar hrabství Fiesole a Florencie a založil zde jednu z devíti teologických škol v Itálii. Byly postaveny kostely San Miniato a Santi Apostoli a baptisterium. Kolem r. 1000 došlo k události, která předurčila následný rozmach města: markrabě Hugo přeložil vládní sídlo Toskánska z města Lucca do Florencie. Když se Florencie dostala do sféry zájmů papeže, císaře a markraběte, byla to markraběnka Alžběta, která podporovala sebevědomí florentských občanů a jako výraz protivnictví vůči císaři dovedla město k autonomii. Ještě před její smrtí v r. 1115 byla Florencie prakticky samostatným městem (oficiálně ale až v r. 1183). Od r. 1000 začíná vzrůst města a jeho rozvoj pokračuje po několik staletí, aniž by byl ovlivněn vnitřními spory, sváry a válkami. Občané města získávali stále větší vliv. Kolem r. 1200 vypukl otevřený boj mezi Guelfy, přívrženci papežovými a Ghibelliny, kteří podporovali císařskou větev Štaufů. Dlouhá léta trvaly boje, až se nakonec podařilo získat převahu Guelfům. Dante Alighieri, pocházející z městské šlechty Ghibellinů, byl nejslavnějším politickým utečencem té doby. V r. 1302 byl Guelfy odsouzen k smrti, podařilo se mu ale uprchnout, ale až do své smrti v r. 1321 musel žít v Ravenně. Vnitřní boje však nebránily Florenťanům v dalším rozšiřování města. Jako první bylo dobyto v r. 1125 Fiesole. Během 14. st. následovalo Arezzo, Pistoia, Prato, San Gimignano a Volterra - všechny byly k Florencii připojeny buď koupí, nebo násilně. Počátkem 15. st. získala Florencie přístup k moři tím, že dobyla města Cortona, Livorno a nakonec i Pisu. Jen pyšná Siena byla ke státu Medicejských připojena až v r. 1555. Tím si Florencie vymezila své mocenské pole působnosti - v podstatě odpovídalo území dnešního Toskánska. Ve 14. st. bylo město postiženo několika zničujícími přírodními katastrofami a velkým hladomorem. Morové epidemie v l. 1340 - 1348 zmenšily počet obyvatelstva na polovinu. Moc a bohatství města rostly zejména díky vzkvétajícímu obchodu se suknem a také zlatým mincím fiorino. Ty zde byly raženy od r. 1252 a brzy se staly předním platidlem v celé Evropě. Ve Florencii byly také položeny základy dnešního bankovnictví: z banco - stolu směnárníků - vzniklo slovo banka; tady byly vystaveny první Šeky a směnky. Florentští bankéři financovali podniky králů a papežů. Vzhledem ke svému často ne zcela právně nabytému majetku se občané obávali o svou duši, a proto financovali stavby nových kostelů a chrámů, které v té době vyrůstaly po celém městě. Dokonce i radnice vzkvétajícího města nakonec uznala - poté, co byly postaveny Bargello a Palazzo Vecchio - že je konečně na čase vyzdobit město úctyhodnou katedrálou a v r. 1296 rozhodla zahájit stavbu mohutného dómu. Kolem roku 1300 dosáhla Florencie počtu obyvatel kolem 100 000. Třídní rozdíly, které pozvolna narůstaly, vyvrcholily v l. 1345 stávkou barvířů a 1378 povstáním Ciompi, přadláků vlny. Za šest týdnů si chudí přadláci, na jejichž práci záviselo bohatství a blahobyt menšiny, vybojovali podíl na vládě. V této době započal vzestup nového rodu, který napříště výrazně ovlivnil osud msta - Medicejských. Jejich předek Giovanni de Bicci byl bankéřem v Římě a správcem církevního majetku - s procentuálním podílem. V r. 1399 bylo hlavní sídlo banky přemístěno z Říma do perspektivního obchodního města na řece Arno. Bankéřů v majetek zdědil jeho syn Cosimo, který s přídomkem Starší vešel do dějin města. Starobylé florentské rody se začaly obávat o své postavení, a tak v r. 1432 došlo k prvnímu vyhnání Medicejských. Znovu se pak opakovalo v l. 1494 a 1527. Ale už po dvou letech si Cosimovi příznivci vynutili jeho návrat. Cosimo posílil po návratu svou moc tím, že své odpůrce vypudil z města a na rozhodující místa v městské radě dosadil své příznivce. Od této chvíle začalo oslnivé období vlády Medicejských, které trvalo 300 let. Cosimo pořádal diskuse s největšími filozofy své doby a s Marsiliem Ficinem založil slavnou Accademia Platonica. Cosimo daroval klášterům přes 70 000 zlatých fiorinů. I jeho syn Piero, zvaný Prchlivý, byl milovníkem umění. Položil základy obrovských medicejských uměleckých sbírek. Ty, ačkoli roztroušeny po florentských muzeích, jsou zdrojem věhlasu Florencie jako největšího města umění. Pierův syn a následovník Lorenzo si díky svému životnímu tylu vysloužil přídomek Nádherný. I když upevnil moc a bohatství rodu, přesto jen o vlásek unikl vražednému útoku, při němž byl zabit jeho bratr Giuliano. Když v r. 1492, jako dvaačtyřicetiletý, Lorenzo skonal, nastoupil do čela rodu jeho syn Piero II. Za něj moc i věhlas Medicejských rychle vybledla. byla to doba, kdy dominikánský mnich Girolamo Savonarola kázal ve florentském dómu proti okázalosti a marnotratné nádheře medicejského dvora i papežského stolce. Davy posluchačů jeho kázání hrozivě rostly a nakonec si troufly spálit na hranici cenné umělecké předměty a knihy, symboly medicejské pýchy. To bylo příliš i pro papeže Alexandra II. Borgiu; zpupný dominikán byl jím exkomunikován a 23. května 1498 odsouzen k smrti upálením. Vinou neuvážených spekulací se v téže době se medicejská banka ocitla na pokraji bankrotu. Nové umělecké zakázky mohli Medicejští zadat teprve v polovině 16. st., když Cosimo I. - vévoda a později velkovévoda - vedl vládní obchody. Navíc se oženil se španělskou šlechtičnou Eleonorou Toledskou, jejíž věno umožnilo rodu Medicejských mecenášství ve vskutku vévodském duchu. Cosimo I. dal např. zbudovat skvostné Uffizie. Jeho následníci se starali především o hospodářství. Budovali silnice, vysoušeli pole a těžili užitkové předměty. Zásluhou francouzské a především britské textilní výroby přestával být florentský obchod vlnou a hedvábím výnosný. Bída lidu rostla a s ní i zaostalost a náboženská nesnášenlivost. Před římský inkviziční soud byl předvolán matematik, fyzik a filozof Galileo Galilei, protože v souladu s Koperníkovými poznatky hlásal heliocentrický názor a podobu vesmíru. za to byl odsouzen k doživotnímu domácímu vězení ve vile v Arcetri. R. 1743 rod Medicejských vymřel: posledním potomkem byla Anna Maria Ludovica, dcera Cosima III., která odkázala umělecké sbírky rodu Medicejských městu Florencii. Je téměř nemožné vyjmenovat všechny umělce, básníky a filozofy, kteří se během staletí podíleli na zkrášlení města nebo přispěli k jeho slávě jiným způsobem. Uměleckého vrcholu dosáhla Florencie ve 14. a 15. st. Poslední velký rozmach tvůrčích sil renesančních géniů zažilo město v 16. st., kdy zde působil Michelangelo, Raffael a Vasari. Ale ani jejich umění nezastřelo stále výraznější příznaky hospodářského, politického i duchovního úpadku. V oblasti literatury je se jménem Florencie spojen především básník Dante Alighieri (1265 - 1321), autor Božské komedie a zakladatel spisovné italštiny, dále Giovanni Boccaccio (1313 - 1375) se svým Dekameronem, a Francesco Petrarca (1304 - 1374), který se svým dílem stal průkopníkem humanismu. Rok 1402 lze označit za rok vzniku renesance. Tehdy se konal konkurs na ztvárnění severních dveří baptisteria. Filippo Bruneleschi využil svoje znalosti antické architektury pro nové cíle. Jeho pokračovatelem byl Leon Battista Alberti. Mezi sochaři florentské renesance je vedle Lorenza Ghibertiho a Lucca della Robbia největším mistrem Donatello. V malířství se renesanční sloh začíná projevovat v díle Masaccia. Následují pak Fra Angeliko da Fiesole a Fra Filippo Lippi. Vrchol florentské rané renesance představují Andrea Verocchio, bratři Antonio a Piero del Pollaiuolo, Sandro Botticelli a rovněž syn Fra Lippiho, Filippo Lippi. Tito mistři italského umění byli ve Florencii učiteli obou Toskánců - Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarottiho. Rovněž zde působil na začátku své tvorby Raffael. V r. 1737 připadlo velkovévodství habsbursko-lotrinské dynastii; ta zde vládla až do r. 1859. Byl to především druhý habsburský velkovévoda Petr Leopold, který změnil Toskánsko v moderní stát. Součástí sjednocené Itálie se stalo v r. 1860, v l. 1865 - 1871 byla Florencie dokonce jejím hlavním městem. 19. st. znamenalo nový hospodářský rozmach. Na místě zbořených městských hradeb byla zbudována okružní silnice, bez níž by byl dnešní provoz ve městě sotva myslitelný. Stará čtvrť a ghetto byly strženy a místo nich vznikla Piazza della Republica. na přelomu století, s rozvojem moderní turistiky, se Florencie stala takřka povinným cílem. Florencie se přiřadila k těm šťastným městům, která nikdy nebyla dotčena válkou. Až v r. 1944 se pokusili vojáci wehrmachtu zadržet nápor spojenců tím, že vyhodili do povětří mosty na Arnu. Ideje fašismu se sice Florencii nevyhnuly, ale naštěstí nezanechaly žádné vnější stopy. Snad tomu napomohla ona pověstná fiorenita, prastarý povahový rys Florenťanů. Fiorenita je kombinací obchodního ducha a náboženského zanícení, humanistického myšlení, sžíravého humoru, strohého realismu a kultivovaného vkusu, smyslu pro vnitřní obsah jednotlivostí i pro abstraktní harmonii celku. A tato kombinace je smyslem i posláním Florencie, města tak neochotného ustupovat banálnímu a všednímu. Tento povahový rys Florencie byl vzýván, když se v r. 1966 rozvodnila řeka Arno a způsobila ve mstě velké škody. A byla to spíše hrdost než vztek, co přivedlo Florencii k obnově poškozených stavebních skvostů. Zachovat nesmírné historické bohatství Florencie je obtížné i bez mimořádných událostí. Podle středověkého zvyku jsou domy natěsnány těsně vedle sebe, půdorys ulic nevyhovuje dnešním dopravním požadavkům, svůj podíl na ohrožení architektonických památek nají také hlavně zplodiny automobilového provozu. Florencie má 465 000 obyvatel, ovšem - navzdory omezením daných historickým charakterem - musí ročně zvládnout nápor více než 6 miliónů turistů. A k tomu je třeba přičíst ještě na 4000 kongresů, výstav, obchodních akcí a velkých společenských událostí ročně.
